Rozhodnutí má přímý dopad na každodenní praxi podnikatelů, zejména provozovatelů e-shopů, marketplace platforem a retailových prodejců.

Nestačí pouze doplnit k produktu údaj o nejnižší ceně za posledních 30 dní. Tato cena musí být zároveň skutečným základem pro výpočet slevy. Pokud systém cenotvorby pracuje s jinou referenční cenou, vystavuje se podnikatel riziku porušení zákona.

Klíčový je soulad mezi cenovou historií výrobku a komunikovanou slevou. Sleva, která není odvozena od nejnižší ceny za posledních 30 dní, nemůže být považována za správně oznámenou.

Podnikatelé by proto měli ověřit, zda jejich interní nastavení cen a slev – včetně technického řešení e-shopu nebo marketingových nástrojů – odpovídá skutečným požadavkům zákona o ochraně spotřebitele.

Dochází k rozšíření možnosti uplatnění odpočtu úroků z úvěrů na bydlení i na členy bytových družstev. Zatímco dosud bylo možné od základu daně odečítat úroky zejména u úvěrů sjednaných přímo poplatníkem (typicky hypotečních úvěrů), od zdaňovacího období roku 2026 se tato možnost nově vztahuje i na vybrané případy družstevního bydlení.

Členové bytových družstev zpravidla splácejí tzv. anuitu, která představuje jejich podíl na úvěru, jenž si vzalo samotné družstvo na financování pořízení nebo výstavby nemovitosti. Novela zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, umožňuje nově odečíst poměrnou část úroků z tohoto úvěru, pokud tyto úroky připadají na členský podíl poplatníka a jsou jím v rámci anuitních splátek skutečně hrazeny.

Podmínky pro uplatnění odpočtu:

• úvěr družstva musí být použit na financování bytové potřeby (koupě, výstavba nebo rekonstrukce) a poplatník musí byt užívat k uspokojení vlastní bytové potřeby nebo potřeby osob blízkých;
• poplatník musí být v daném období členem bytového družstva;
• celkový limit pro odpočet úroků (součet vlastních hypoték a těchto družstevních úroků) zůstává 150 000 Kč na jednu společně hospodařící domácnost.

Změna se týká úroků zaplacených v roce 2026. Poprvé tedy tuto úlevu uvidíte ve svém daňovém přiznání (nebo ročním zúčtování u zaměstnavatele) na začátku roku 2027.

Když přijdu do kanceláře, nejdříve si zkontroluji běžící lhůty a e maily s úkoly nebo požadavky klientů, abych si mohl správně rozvrhnout práci. Potom se pustím do jednotlivých úkolů.

Jak jsem už zmiňoval, práce je velmi pestrá. Během dne se tak dostanu od různých rešerší a právních analýz přes psaní podání a návrhů až po přípravu odborných stanovisek, článků nebo komunikaci s klienty.

Na případech pracujeme v týmu společně s koncipienty a advokáty, takže během dne často konzultujeme naše názory a právní řešení. Cílem je vždy najít co nejkvalitnější postup, který bude odpovídat konkrétní situaci klienta.

Zásadní novinkou je, že spotřebitelé budou mít právo požadovat opravu výrobku i mimo záruční dobu, pokud jde o výrobky, které jsou podle práva EU technicky opravitelné.

Typicky se jedná například o:

• pračky, sušičky a myčky,
• ledničky a vysavače,
• mobilní telefony, tablety a další elektroniku.

Změna tedy nevytváří obecnou povinnost opravovat „cokoliv“, neboť povinnost je omezena na výrobky, na které se vztahují předpisy EU, které upravují požadavky a opravitelnost.

Výrobce (resp. subjekt, který výrobek uvádí na trh pod svým jménem nebo značkou) bude povinen:

• opravu zajistit v přiměřené lhůtě,
• nabídnout ji za přiměřenou cenu,
• zajistit dostupnost náhradních dílů.

Smyslem právní úpravy není ukládat podnikatelům povinnost poskytovat opravy bez nároku na úhradu, ale předcházet situacím, kdy je oprava fakticky neproveditelná nebo ekonomicky nepřiměřená. Opravu může podnikatel zajistit buď vlastními silami, nebo prostřednictvím třetí osoby. Z důvodové zprávy vyplývá, že oprava může být provedena bezplatně nebo za přiměřenou cenu, vždy však v přiměřené lhůtě. Jako alternativu může podnikatel spotřebiteli nabídnout také renovovaný výrobek.

Výklad pojmu „přiměřená cena“ bude v praxi klíčový. Směrnice nepředpokládá, že by oprava musela být pro výrobce ekonomicky ztrátová, zároveň však nesmí být nastavena tak, aby fakticky odrazovala spotřebitele od využití práva na opravu. Lze očekávat, že právě otázka přiměřenosti ceny a lhůty bude předmětem dohledu i případné judikatury.

U výrobků dovážených ze třetích zemí se odpovědnost za splnění zákonných povinností v rámci EU odvíjí od toho, kdo výrobek uvádí na trh. Nemá-li výrobce v Evropské unii svého zplnomocněného zástupce, přecházejí tyto povinnosti na dovozce, tedy na osobu, která výrobek ze třetí země poprvé uvede na trh EU. Není-li možné určit ani dovozce, odpovídá distributor, který výrobek na unijní trh dodal, aby bylo vždy zřejmé, kdo za výrobek na trhu EU nese odpovědnost.

Nová úprava tak dále posiluje princip, podle něhož musí být na území EU vždy identifikovatelný subjekt odpovědný za výrobek a jeho životní cyklus.

Mezi další povinnosti, které podnikatelům vzniknou a jejichž nastavení by nemělo být podceněno, patří informační povinnost vůči spotřebitelům. Podnikatelé budou muset poskytovat jasné, srozumitelné a úplné informace o právech spotřebitele i o svých povinnostech, a to způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti ani neuvádí v omyl.

Dohled nad dodržováním nové legislativy bude vykonávat Česká obchodní inspekce, přičemž je důležité nové povinnosti nepodcenit, jelikož navrhovaná legislativa připouští za porušení těchto nových povinností vysoké sankce, a to peněžitou pokutu do výše až 5 000 000 Kč.

Je důležité připomenout, že osvobození od DPH u zásilek ze třetích zemí bylo zrušeno již v roce 2021. DPH se dnes uplatňuje na veškeré dovezené zboží bez ohledu na jeho hodnotu.

Nové clo dopadá zejména na zásilky, u nichž je DPH odváděna prostřednictvím tzv. zvláštního režimu pro prodej na dálku (IOSS). Spotřebitel jej typicky pozná podle toho, že DPH zaplatí přímo při nákupu na e-shopu. Zavedením specifického cla dochází k většímu souladu a harmonizaci mezi daňovým a celním zatížením těchto dovozů.

Současně dochází k dalšímu omezení atraktivity modelu, kdy jsou nízkohodnotové zásilky zasílány přímo koncovým zákazníkům bez fyzické přítomnosti prodejce v EU. Nové clo tak nepřímo podporuje modely, v nichž je zboží distribuováno prostřednictvím skladů umístěných na území Unie.

Lze očekávat, že část mimoevropských prodejců bude reagovat zřizováním skladových center na území EU nebo spoluprací s evropskými fulfillment partnery. Pro evropské e-shopy to může znamenat změnu konkurenční dynamiky – výhoda nižší ceny u některých zahraničních prodejců se může postupně snižovat.

Samotná existence hromadných žalob je výzvou, ale skutečné nebezpečí pro žalovaného podnikatele se skrývá v konkrétních procesních pravidlech nastavených ve prospěch spotřebitelů. Nová legislativa totiž významně vychyluje dosavadní procesní rovnováhu a zavádí mechanismy, které mají zabránit zdržovací taktice nebo zatajování důkazů.

I.      Certifikační fáze: Vaše jediná šance na včasnou obranu

Ať už jde o hromadné řízení o nárocích spotřebitelů nebo o žalobu na ochranu kolektivních zájmů, řízení je vždy dvoufázové.

První fází je řízení o přípustnosti (tzv. certifikační). Soud zde zkoumá, zda jsou splněny podmínky dle § 15 zákona o hromadném řízení a § 182 OSŘ: zda je žalobce oprávněnou osobou, zda je skupina dostatečně velká (min. 10 osob u hromadného řízení) a zda jsou nároky založeny na podobném skutkovém základě.

Teprve po pravomocném usnesení soudu, kterým je potvrzena přípustnost hromadného řízení, se řízení přehoupne do druhé, věcné fáze. V té se soud již zabývá věcnou stránkou věci.

–      Riziko promeškání: Pokud chce podnikatel namítat, že žalující nezisková organizace je financována konkurencí (což je důvod pro nepřípustnost dle § 15 písm. f) zákona o hromadném řízení), nebo že skutkový základ není shodný, musí to udělat ihned.

–      Zákaz litispendence (bránění vícenásobnému souzení téže věci) dle § 184 OSŘ: Jakmile je zahájeno jedno řízení, nelze zahájit další řízení o tomtéž nároku proti témuž žalovanému. Podnikatel by proto měl aktivně monitorovat Rejstřík hromadných řízení vedený Ministerstvem spravedlnosti dle § 188 OSŘ, aby měl včasné informace o tom, čemu potenciálně čelí.

–      Praxe z kauzy Postýlkov: Žalovaný se snažil zpochybnit formu řízení až ve druhé (věcné) fázi. Soudce byl neúprosný – námitky byly shledány jako opožděné. Toto zdůrazňuje význam včasné a proaktivní právní strategie.

II.     Musíte ukázat karty: Ediční povinnost a „fikce prokázání“

Tato pravidla představují pro podnikatele významné riziko a jsou patrně největší revolucí v českém civilním procesu. Ustanovení § 191 OSŘ a analogicky § 60 zákona o hromadném řízení prolamují zásadu, že důkazní břemeno nese žalobce.

Zákon sice formálně dává soudu pravomoc nařídit kterémukoli z účastníků, aby předložil důkazy, které má pod svou kontrolou, v praxi však tento institut dopadne drtivou silou především na podnikatele. Důvodem je informační nerovnováha: právě společnosti totiž nejčastěji disponují klíčovými daty (např. interní směrnice, databáze klientů, zápisy z porad, e-mailová korespondence), která žalobce nezbytně potřebuje. Stačí, aby žalobce soudu předložil „přiměřeně dostupné důkazy“ na podporu svých tvrzení a poukázal na to, že další rozhodující materiály má „v šuplíku“ žalovaný. Soud následně může žalovanému podnikateli nařídit jejich nucené vydání.

Fikce prokázání (The Adverse Inference): Co se stane, když podnikatel důkazy nevydá? Pokud podnikatel tuto povinnost bez spravedlivého důvodu nesplní (např. s odkazem na obchodní tajemství, což soud nemusí uznat jako spravedlivý důvod), nastupuje zákonná fikce: soud může skutečnost, která měla být těmito důkazy v neprospěch tohoto účastníka prokázána, pokládat za prokázanou.

V praxi: Představte si, že certifikovaná nezisková organizace podá hromadnou žalobu za desítky zákazníků s tvrzením, že vaše společnost systematicky a neoprávněně zamítá určitý typ reklamací. Soud vám následně nařídí předložit celkové reklamační statistiky nebo interní metodiku pro vyřizování stížností (tedy dokumenty, u nichž se logicky předpokládá, že je vedete). Pokud je bez spravedlivého důvodu odmítnete vydat, soud může uplatnit fikci prokázání. Tvrzení neziskové organizace o plošném porušení pravidel se tak stane prokázaným pro celou skupinu spotřebitelů najednou, a to bez nutnosti složitě dokazovat situaci u každého zákazníka zvlášť.

III.   Povinnost informovat dotčené spotřebitele

Neúspěch v hromadném sporu má pro podnikatele nepříjemný marketingový dopad. Dle § 187 odst. 2 OSŘ a § 69 zákona o hromadném řízení je neúspěšný žalovaný povinen na své náklady vhodným způsobem informovat dotčené spotřebitele o výsledku řízení. Ačkoliv konkrétní formu volí žalovaný, musí vždy zajistit „dostatečnou informovanost“ všech dotčených osob. Zákon navíc výslovně stanoví hierarchii povinností:

–      Žalovaný je vždy povinen informovat spotřebitele o prohře na svých internetových stránkách (např. formou viditelného omluvného banneru, který uvidí každý nový zákazník).

–      Pokud má žalovaný na spotřebitele kontakty (např. e-shop, databáze klientů), je povinen je oslovit přímo (např. rozesláním e-mailu či SMS).

–      Pokud žalovaný kontakty nemá (např. prodej anonymním zákazníkům), musí zvolit náhradní formu, typicky placenou inzerci v celostátních médiích. 

Tyto náklady jsou dle § 192 OSŘ a § 61 odst. 1 zákona o hromadném řízení považovány za náklady řízení, které nese žalovaný. Podnikatel tak ze svého rozpočtu fakticky financuje kampaň, která informuje trh o jeho pochybení.

IV.   Vysoké sankce: Opakovaně až 5 milionů Kč

Dle § 193 OSŘ a § 72 zákona o hromadném řízení hrozí za nesplnění povinností (např. nepředložení důkazů nebo neinformování spotřebitelů) pořádková pokuta až do výše 5 milionů Kč. Tato pokuta může být ukládána i opakovaně, a to i s výsledkem, že dílčí pokuty za opakované nesplnění povinnosti překročí horní limit. Stejná sankce hrozí v exekučním řízení za nerespektování zdržovacího rozsudku. Soud při určení výše pokuty přihlíží k významnosti porušené povinnosti, rozsahu a závažnosti jejího porušení, ale i k majetkovým poměrům povinného, aby pokuta neměla likvidační účinky.

V.     Stopky promlčení: Konec strategie „zdržování sporu“

Podání hromadné žaloby má zásadní vliv na promlčení individuálních nároků spotřebitelů. Zde je však nutné pečlivě rozlišovat, o jaký typ žaloby se jedná:

–      U zdržovacích žalob (§ 194 OSŘ, např. spor o nekalé obchodní podmínky) se promlčecí lhůta automaticky pozastavuje všem spotřebitelům, kterých se vaše praktika dotkla – a to i těm, kteří o probíhajícím soudu vůbec nevědí.

–      U hromadných žalob na peněžitá plnění (§ 71 zákona o hromadném řízení) funguje tato ochrana pouze pro ty zákazníky, kteří se aktivně a řádně přihlásili do skupiny. Zákazníkům, kteří výzvu k přihlášení ignorovali, běží promlčení standardně dál.

To znamená konec strategie „zdržování sporu až do promlčení“. I kdyby se hromadné řízení táhlo pět let a nakonec bylo zastaveno pro procesní vadu (nikoliv meritorní rozhodnutí), spotřebitelé o své individuální nároky nepřijdou. Může se jednat např. o situaci, kdy žalující nezisková organizace ztratí potřebnou certifikaci, klesne počet přihlášených spotřebitelů pod zákonné minimum, nebo nezisková organizace žalobu zničehonic vezme zpět. Promlčecí lhůta v takovém případě neskončí dříve než za 6 měsíců po skončení hromadného řízení.

VI.   Zákazníka u soudu nahradí certifikovaná organizace

Nový systém jasně cílí na vztahy B2C (podnikatel – spotřebitel), avšak postavení samotného spotřebitele u soudu se zásadně mění. Váš zákazník totiž u soudu vůbec sedět nebude.

–      U žalob na ochranu kolektivních zájmů: Podle ustanovení § 185 OSŘ spotřebitel v tomto typu řízení není účastníkem. Nemůže do sporu zasahovat ani z pozice tzv. vedlejšího účastníka, jeho role je zcela pasivní. Celý spor vede výhradně státem licencovaná nezisková organizace.

–      U hromadných žalob o peníze: Zde se sice zákazník musí aktivně přihlásit (tzv. opt-in režim), ale ani podle § 10 zákona o hromadném řízení se účastníkem soudu nestává. Tím zůstává opět pouze žalující organizace.

Důsledek pro praxi: Podnikatel u soudu nečelí emotivním výpovědím jednotlivých zákazníků, ale profesionálnímu, institucionálnímu protivníkovi s právním zázemím, který bojuje za abstraktní „kolektivní zájem“. To vyžaduje od podnikatele zcela jinou úroveň právní přípravy a argumentace.

Kolektivní zájem pak představuje objektivní kategorii – zájem na fungování trhu a dodržování pravidel. Nezisková organizace tudíž u zdržovací žaloby nemusí prokazovat, že konkrétní spotřebitel utrpěl škodu. Stačí prokázat, že jednání podnikatele (např. nekalá praktika ve všeobecných obchodních podmínkách) je způsobilé poškodit průměrného spotřebitele a narušit tržní prostředí.

Jaké má prokázání takového jednání následky pro podnikatele? Pokud nezisková organizace u soudu uspěje, dopady na podnikatele mohou být následující:

–      Okamžitý zákaz: Soud vám pod hrozbou milionových pořádkových pokut zakáže v protiprávním jednání pokračovat (budete muset např. ze dne na den přepsat obchodní podmínky, změnit ceník nebo stáhnout reklamu).

–      Nabito pro budoucí žaloby: Ačkoliv se v tomto řízení nerozdělují peníze, výsledek je pro vás fatální. Pravomocný rozsudek o tom, že jste porušili zákon, je závazný. Jakýkoliv váš zákazník se o něj může následně opřít, čímž se jeho procesní pozice výrazně posílí např. v případném navazujícím řízení o náhradu škody nebo vrácení peněz.

–      Nepříznivý marketing: Budete muset na vlastní náklady zveřejnit svou prohru (na svém webu, v médiích či e-mailem rozeslaným zákazníkům).

Refundace:

•  75 % správních poplatků (národní a EU přihlášky)
• 50 % správních poplatků (mezinárodní přihlášky)
• Limit refundace: 700 EUR na podnik

Tento voucher pokrývá správní poplatky spojené s registrací:

• národní ochranné známky (např. u ÚPV),
• ochranné známky EU (EUIPO),
• mezinárodních přihlášek (WIPO),
• průmyslových vzorů.

Praktický příklad

Podnik registruje ochrannou známku EU za cca 850 EUR.
EUIPO vrátí 75 % – tedy přibližně 637 EUR.

Náklady na samotnou ochranu značky se tak výrazně sníží.

Pro podnikatele vstupující na zahraniční trh jde o velmi efektivní způsob, jak minimalizovat náklady na expanzi a současně si právně „zajistit území“.

Podpora

Podpora cílí na technologické inovace a vývoj.

Refundace zahrnuje:

Národní patenty:

• 75 % správních poplatků
• limit 1 000 EUR

Evropské patentové přihlášky:

• 75 % správních poplatků
• limit 1 000 EUR

Náklady na přípravu evropské patentové přihlášky:

• 50 % nákladů na právní služby
• maximálně 1 500 EUR

Co to znamená v praxi?

Vývojová společnost investuje do přípravy evropské patentové přihlášky např. 3 000 EUR.
Program může vrátit až 1 500 EUR z nákladů na právní služby + část správních poplatků.

To zásadně snižuje bariéru vstupu do patentové ochrany.

Pro technologické podniky (např. výroba, automotive, IT řešení, elektronika) jde o mimořádně významnou podporu.

Aby zaměstnavatel i zaměstnanec mohli čerpat daňové úlevy nového režimu, musí ESOP splňovat soubor zákonných podmínek na obou stranách.

A)    Podmínky na straně zaměstnance (kvalifikovaná opce)

• Zaměstnanec musí vykonávat práci v pracovním poměru u daného zaměstnavatele po dobu minimálně 12 měsíců mezi udělením opce a jejím uplatněním. (Opce nejsou určeny pro kontraktory, OSVČ nebo dodavatele.)
• Odložené nabytí (vesting): Zaměstnanec může akcie nebo podíly nabýt nejdříve po 3 letech od udělení opce.
• Opce musí být poskytnuta bezúplatně jako zaměstnanecký benefit. (To nebrání sjednání realizační (opční) ceny při samotném nabytí akcií.)
• V době udělení opce musí zaměstnanec pobírat hrubou mzdu alespoň ve výši 1,2násobku minimální mzdy. (Cílem je zabránit nahrazování standardní mzdy opčními benefity.)
• Souhrn všech opcí poskytnutých jednomu zaměstnanci nesmí přesáhnout 5 % základního kapitálu společnosti.

B)     Podmínky na straně zaměstnavatele

• Musí být uzavřena písemná smlouva o poskytnutí opce se zaměstnancem. (Dohoda musí jasně vymezit podmínky programu.)
• Zaměstnavatel musí být malý nebo střední podnik (SME):

– Roční obrat do 2,5 miliardy Kč

– Hodnota aktiv do 2 miliard Kč

(Limity se posuzují na konsolidovaném základě, pokud je zaměstnavatel součástí skupiny.)

– Nesmí působit ve vyloučených sektorech (bankovnictví, pojišťovnictví, investiční fondy, vybrané svobodné profese – např. advokáti, daňoví poradci, auditoři)

• Zaměstnavatel má oznamovací povinnost vůči správci daně:

– Musí oznámit poskytnutí opce i její parametry ve stanovené lhůtě – ve lhůtě pro podání jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele za měsíc, ve kterém byla kvalifikovanému zaměstnanci poskytnuta kvalifikovaná zaměstnanecká opce, datum poskytnutí kvalifikované zaměstnanecké opce, u které se uplatňuje daňový režim uvedený v § 10 odst. 1 písm. q) ZDP, kvalifikovanému zaměstnanci, sjednanou opční cenu a výši tržní ceny kvalifikovaného obchodního podílu stanoveného ke dni poskytnutí kvalifikované zaměstnanecké opce a identifikační údaje kvalifikovaného zaměstnance.

Splnění uvedených podmínek musí být zajištěno po celou dobu trvání programu, tedy od udělení opce až do prodeje akcií. Jakékoli porušení nebo nesplnění byť jediné podmínky způsobí, že opční program přestane být považován za „kvalifikovaný“ a veškeré příjmy zaměstnance z takové opce se zpětně posoudí jako příjem ze závislé činnosti. To znamená povinnost dodatečně doplatit daň i pojistné. Dopady mohou nastat jak na straně zaměstnance (dodatečná daň z příjmů), tak na straně zaměstnavatele (doměrek odvodů a penále).

Je proto nezbytné průběžně hlídat splnění všech podmínek. Riziko může vzniknout například při změně úvazku zaměstnance, odchodu na mateřskou či rodičovskou dovolenou nebo při jeho dočasném přidělení do jiné společnosti, kdy může být ohrožena podmínka minimální mzdy nebo požadované dvanáctiměsíční doby výkonu práce.

Smyslem subjektivního kritéria je na základě dostupných objektivních okolností dovodit, zda bylo hlavním účelem jednání získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy. Jinými slovy: proč daňový subjekt postupoval právě tímto způsobem? Pokud se neprokáže žádný jiný legitimní – zejména ekonomický či obchodní – důvod pro zvolenou strukturu, a jediným rozumným vysvětlením zůstává daňová úspora, může být toto kritérium naplněno.

K subjektivnímu kritériu uvádí NSS v rozhodnutí ze dne 26. 04. 2022, č.j. 10 Afs 289/2021–42 následující:

„Zcela konkrétně, pokud se zneužití práva zkoumá v souvislosti s uplatněním úhrady smluvní pokuty jako daňového nákladu, daňové orgány „potřebují“ vyloučit racionální prvek jak v uzavření dohody, jejíž součástí je ujednání o smluvní pokutě, tak v následném chování stěžovatelky, které uložení smluvní pokuty zapříčinilo. V opačném případě zůstanou v argumentaci daňového orgánu ohledně subjektivní podmínky mezery (to navíc v situaci, kdy stěžovatelka obhajuje jak uzavření dohody, tak své jednání).

Smyslem subjektivního kritéria je na základě dostupných objektivních okolností dovodit, zda bylo hlavním účelem jednání získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy. Jinými slovy: proč daňový subjekt postupoval právě tímto způsobem? Pokud se neprokáže žádný jiný legitimní – zejména ekonomický či obchodní – důvod pro zvolenou strukturu, a jediným rozumným vysvětlením zůstává daňová úspora, může být toto kritérium naplněno.“

Soudní praxe ukazuje, že správce daně musí být schopen vyloučit jiné racionální vysvětlení jednání daňového subjektu – například obchodní motivaci či vnitřní logiku dané operace. Nestačí tedy jen poukázat na výsledný daňový efekt; je třeba postavit svou argumentaci tak, aby z ní vyplývalo, že právě tento efekt byl hlavním – či dokonce jediným – cílem celé konstrukce. Pokud poplatník důvěryhodně doloží jiný účel (např. restrukturalizaci, řešení rizik, nebo ekonomickou nutnost), nemůže být zneužití práva shledáno.

Obdobný přístup zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 5 Afs 114/2019, kde výslovně uvedl: „zákaz zneužití práva není relevantní, pokud dotčená plnění mohou mít jiné odůvodnění než pouhé dosažení daňových zvýhodnění vůči daňovým orgánům. Zneužití práva tedy nelze jako výkladovou zásadu aplikovat, pokud provozovaná činnost mohla mít i jiný účel než jen pouhé dosažení daňového zvýhodnění. Z hlediska stěžovatele, jakožto obdarovaného, není zřejmé, jak ve svůj prospěch měl poskytnuté dary zneužít, či jaký jiný smysl pro něj měla mít uskutečněná transakce, resp. jaká transakce. Pokud na tyto otázky žalovaný neodpověděl, odepření práva (zde nároku na osvobození od daně) opřené o zásadu zákazu zneužití práva, nemůže obstát.“

Proč na subjektivním kritériu tolik záleží?

Závěr je jasný: zda se jedná o zneužití práva, nezáleží jen na tom, jak transakce vypadá navenek, ale zejména na tom, proč k ní došlo. Pokud schází jiné racionální důvody než daňová výhoda a jednání je v rozporu se smyslem právní úpravy, správce daně i soudy mohou právní účinky takového postupu zcela popřít. I precizně navržená struktura tak může v důsledku narazit – ne na paragraf, ale na jeho účel.