Nejzávažnější riziko, které může plynout z nedostatečné ochrany ochranné známky, je ztráta výlučných práv na její užívání. Právní teorie podporuje závěr, že nekonání vlastníka známky může být považováno za implicitní souhlas s užíváním ze strany jiných subjektů. To může vést k tomu, že vlastník přijde o výlučné právo na užívání své značky nejen na daném trhu, ale také v širším mezinárodním kontextu.

Zákon v § 12 stanoví, že vlastník starší ochranné známky, který po dobu 5 po sobě jdoucích let vědomě strpěl užívání pozdější ochranné známky, již nemůže podat na základě této starší ochranné známky návrh na prohlášení pozdější shodné či podobné ochranné známky za neplatné. Této situaci se věnoval také rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-482/09 (Budějovický Budvar vs. Anheuser-Busch), který dospěl k závěru, že pokud vlastník ochranné známky vědomě toleruje užívání podobné či totožné známky po dobu pěti let, ztrácí právo na její ochranu. Tento „zánik práva strpěním“ znamená, že po této lhůtě už vlastník nemůže podat námitky proti užívání ani požadovat neplatnost této známky​.

Nadto ke ztrátě výlučnosti může dojít už v důsledku nedostatečné rozlišovací způsobilosti vaší ochranné známky. Touto rozlišovací způsobilostí se zabýval například Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 10. března 2023, sp. zn. 10 As 101/2021, přičemž došel k následujícím závěrům: „Je-li starší ochranná známka tvořena jen slovním prvkem s nízkou rozlišovací způsobilostí (zde: slovní ochranná známka „EVA“ zapsaná pro dámské spodní prádlo), má nižší inherentní rozlišovací způsobilost jako celek, a náleží jí proto nižší míra ochrany. Její vlastník tak nemůže bránit zápisu dalších označení jen proto, že využívají stejný nedistinktivní prvek.“