Právo na opravu výrobků: co se v EU mění a co to znamená pro spotřebitele i podnikatele
Evropská unie v posledních letech systematicky posiluje pravidla, která mají prodloužit životní cyklus výrobků a omezit jejich předčasné vyřazování. Jedním z klíčových kroků v tomto směru je zavedení tzv. práva na opravu, jehož cílem je upřednostnit opravu výrobku před jeho výměnou nebo koupí nového kusu. Česká republika má přitom povinnost transponovat nová pravidla stanovená EU, přičemž aktuálně jsou příslušné změny schválené vládou, která předložila návrh zákona Poslanecké sněmovně.
Evropská úprava vychází ze směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1799 ze dne 13. 6. 2024 o společných pravidlech podporujících opravy výrobků (tzv. Right to Repair Directive). Tato směrnice doplňuje stávající rámec ochrany spotřebitele, zejména směrnici (EU) 2019/771 o některých aspektech smluv o prodeji zboží, a zapadá do širší koncepce oběhového hospodářství a udržitelné spotřeby v EU.
Nová pravidla reagují na dlouhodobý stav, kdy je pro spotřebitele často jednodušší a levnější pořídit nový výrobek než nechat opravit ten stávající. Tento model však vede k vysoké produkci odpadu, nadměrné spotřebě surovin a zbytečné zátěži životního prostředí. Nová úprava nemění samotný systém reklamací, nicméně zavádí nový režim práva na opravu mimo rámec odpovědnosti za vady, neboť se neuplatní v situacích, kdy spotřebitel uplatňuje práva z vadného plnění.
Právo na opravu podle nové směrnice nepředstavuje další nárok z vadného plnění, ale samostatné právo existující mimo smluvní odpovědnost za vady. Nejde tedy o rozšíření zákonné záruky, nýbrž o regulatorní zásah do postavení výrobce a dalších subjektů uvádějících výrobky na trh EU.
Proč EU zavádí právo na opravu
Podle unijních dat končí každoročně v odpadu miliony tun stále opravitelných výrobků. Evropská legislativa proto směřuje k vytvoření systému, který:
- motivuje spotřebitele k opravám namísto výměny,
- přiměje výrobce k tomu, aby umožnili opravitelnost výrobků,
- podporuje trh oprav a servisních služeb,
- snižuje ekologickou stopu spotřeby.
Právo na opravu je zároveň součástí širší strategie EU v oblasti oběhového hospodářství a udržitelné spotřeby.
Od kdy se nová pravidla uplatní
Členské státy mají povinnost implementovat směrnici do svých vnitrostátních právních řádů a uplatňovat nejpozději od 31. 7. 2026. V České republice se s touto transpozicí počítá prostřednictvím nového zákona a souvisejících změn zákona o ochraně spotřebitele.
Lze očekávat, že česká úprava bude vycházet přímo z textu směrnice a její důvodové zprávy, přičemž prostor pro výrazné odchylky bude omezen. Pro podnikatele je proto vhodné sledovat nejen český legislativní proces, ale i samotný text směrnice a výkladové materiály Evropské komise.
Povinnost výrobce provést opravu
Zásadní novinkou je, že spotřebitelé budou mít právo požadovat opravu výrobku i mimo záruční dobu, pokud jde o výrobky, které jsou podle práva EU technicky opravitelné.
Typicky se jedná například o:
- pračky, sušičky a myčky,
- ledničky a vysavače,
- mobilní telefony, tablety a další elektroniku.
Změna tedy nevytváří obecnou povinnost opravovat „cokoliv“, neboť povinnost je omezena na výrobky, na které se vztahují předpisy EU, které upravují požadavky a opravitelnost.
Výrobce (resp. subjekt, který výrobek uvádí na trh pod svým jménem nebo značkou) bude povinen:
- opravu zajistit v přiměřené lhůtě,
- nabídnout ji za přiměřenou cenu,
- zajistit dostupnost náhradních dílů.
Smyslem právní úpravy není ukládat podnikatelům povinnost poskytovat opravy bez nároku na úhradu, ale předcházet situacím, kdy je oprava fakticky neproveditelná nebo ekonomicky nepřiměřená. Opravu může podnikatel zajistit buď vlastními silami, nebo prostřednictvím třetí osoby. Z důvodové zprávy vyplývá, že oprava může být provedena bezplatně nebo za přiměřenou cenu, vždy však v přiměřené lhůtě. Jako alternativu může podnikatel spotřebiteli nabídnout také renovovaný výrobek.
Výklad pojmu „přiměřená cena“ bude v praxi klíčový. Směrnice nepředpokládá, že by oprava musela být pro výrobce ekonomicky ztrátová, zároveň však nesmí být nastavena tak, aby fakticky odrazovala spotřebitele od využití práva na opravu. Lze očekávat, že právě otázka přiměřenosti ceny a lhůty bude předmětem dohledu i případné judikatury.
U výrobků dovážených ze třetích zemí se odpovědnost za splnění zákonných povinností v rámci EU odvíjí od toho, kdo výrobek uvádí na trh. Nemá-li výrobce v Evropské unii svého zplnomocněného zástupce, přecházejí tyto povinnosti na dovozce, tedy na osobu, která výrobek ze třetí země poprvé uvede na trh EU. Není-li možné určit ani dovozce, odpovídá distributor, který výrobek na unijní trh dodal, aby bylo vždy zřejmé, kdo za výrobek na trhu EU nese odpovědnost.
Nová úprava tak dále posiluje princip, podle něhož musí být na území EU vždy identifikovatelný subjekt odpovědný za výrobek a jeho životní cyklus.
Mezi další povinnosti, které podnikatelům vzniknou a jejichž nastavení by nemělo být podceněno, patří informační povinnost vůči spotřebitelům. Podnikatelé budou muset poskytovat jasné, srozumitelné a úplné informace o právech spotřebitele i o svých povinnostech, a to způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti ani neuvádí v omyl.
Dohled nad dodržováním nové legislativy bude vykonávat Česká obchodní inspekce, přičemž je důležité nové povinnosti nepodcenit, jelikož navrhovaná legislativa připouští za porušení těchto nových povinností vysoké sankce, a to peněžitou pokutu do výše až 5 000 000 Kč.
Prodloužení odpovědnosti za vady při opravě
Nová úprava se dotýká i běhu doby pro uplatnění práv z vadného plnění. Základní pravidla reklamace se nemění, jelikož spotřebitel má i nadále dvouletou zákonnou lhůtu k uplatnění vad.
Pokud se však spotřebitel rozhodne pro opravu výrobku, prodlužuje se lhůta minimálně o 12 měsíců od okamžiku opravy. Smyslem je motivovat spotřebitele k volbě opravy místo výměny.
Evropská platforma pro opravy a informační formulář
Součástí nové úpravy je také vznik evropské online platformy pro opravy, která má spotřebitelům usnadnit vyhledání opravářů v jednotlivých členských státech. Platforma by měla být spuštěna v roce 2027 a v ČR ji má spravovat Ministerstvo průmyslu a obchodu.
Dalším novým nástrojem je informační formulář o opravě, který představuje dobrovolný standardizovaný nástroj, jehož cílem je umožnit spotřebiteli získat předem jasné a srovnatelné informace o podmínkách opravy.
Pokud opravář formulář vystaví a spotřebitel jej přijme, vzniká mezi stranami závazek provést opravu za podmínek v něm uvedených. Tento formulář tak může mít významné právní důsledky a nelze jej vnímat pouze jako informativní dokument.
Formulář musí být spotřebiteli poskytnut bezplatně na trvalém nosiči dat (například e-mailem nebo v listinné podobě) a v přiměřené lhůtě od podání žádosti. Výjimkou je situace, kdy je pro stanovení povahy vady a rozsahu opravy nezbytné provést diagnostiku. Náklady na diagnostiku může opravář spotřebiteli účtovat, musí jej však o jejich výši předem informovat.
Formulář obsahuje zejména:
- popis vady a navrhovaného způsobu opravy,
- cenu opravy nebo způsob jejího výpočtu a maximální cenu,
- dobu potřebnou k provedení opravy,
- informaci o možnosti zapůjčení náhradního výrobku a případných nákladech s tím spojených,
- místo předání výrobku,
- dobu, po kterou jsou uvedené podmínky závazné (nejméně 30 dnů).
Pokud spotřebitel nabídku ve stanovené době přijme, je opravář povinen opravu za uvedených podmínek provést. Podmínky uvedené ve formuláři nelze po dobu jeho platnosti jednostranně měnit.
Uvedené informace budou pro opravnu závazné po dobu minimálně 30 dnů, pokud se strany nedohodnou na delší době.
Co to znamená pro podnikatele
Nová pravidla se netýkají pouze spotřebitelů. Významně zasahují i podnikatele, zejména:
- výrobce vybraných kategorií výrobků,
- dovozce z jiných zemí,
- provozovatele e-shopů,
- distributorů,
- prodejce na online tržištích.
Rozhodující je role dovozce nebo osoby uvádějící výrobek na trh, která nese odpovědnost za splnění bezpečnostních, informačních a servisních povinností.
Podnikatelé by měli zejména:
- prověřit, zda jejich výrobky spadají do režimu povinné opravitelnosti,
- upravit náležitě servisní procesy,
- upravit smluvní vztahy s výrobci a servisními partnery,
- zohlednit odpovědnost při dovozu mimoevropského zboží,
- připravit se na možné kontroly ze strany ČOI.
Pro dovozce a distributory bude klíčové odpovídajícím způsobem nastavit smluvní vztahy tak, aby náklady spojené s opravami a dostupností náhradních dílů nenesl subjekt, který nemá reálný vliv na konstrukci výrobku. Právo na opravu tak může mít významný dopad na ekonomické rozložení rizik v celém dodavatelském řetězci.
Zároveň nejde pouze o otázku právní compliance. V prostředí, kde je udržitelnost a odpovědná výroba významným marketingovým tématem, může způsob plnění těchto povinností zásadně ovlivnit reputaci značky.
Závěrem
Právo na opravu představuje významnou změnu v přístupu k odpovědnosti za výrobky. Spotřebitelům dává silnější postavení a reálnou možnost volby opravy, podnikatelům pak ukládá nové povinnosti, které se budou v praxi důsledně kontrolovat.
Nejde o rozšíření reklamací ani o zavedení neomezené záruky. Jde o vytvoření samostatného režimu povinné opravitelnosti vybraných výrobků mimo rámec odpovědnosti za vady.
Z pohledu podnikatele jde o další krok v postupném posunu odpovědnosti za celý životní cyklus výrobku. Regulace již nesměřuje pouze k bezpečnosti produktu při jeho uvedení na trh, ale k jeho dlouhodobé udržitelnosti, opravitelnosti a servisní dostupnosti.
S ohledem na výši možných sankcí a aktivní dohled České obchodní inspekce nelze novou úpravu vnímat jako formální změnu. Půjde o oblast, která bude vyžadovat systematickou přípravu, úpravu smluvních vztahů i interních procesů.
Právo na opravu tak není jednorázovým legislativním zásahem, ale součástí dlouhodobého trendu, který směřuje k vyšším nárokům na výrobce, dovozce i distributory působící na evropském trhu.
ASPIDOS advokátní kancelář s.r.o.
Jan Tichánek, paralegal
Alexandr Liolias, advokát a partner